Jemný písek jsem měla naprosto všude. Pociťovala jsem silnou potřebu zvednout se, poté se nejlépe svléci donaha a skočit do rozbouřených vln. A pak... dát si zmrzlinu. Takovou tu velkou, jak prodávali u nás na náměstí. Vždycky tam prodávala taková stará paní, měla jsem ji docela ráda. Ale zrovna nedávno zemřela, to mě zamrzelo.

Jenomže nahá jsem se teď do vod skutečně nevrhala - kousek odsud poposedával starší děd, a to by nebylo zrovna nejlepší dělat tu "někomu" představení. Kdo ví, vždyť to může být starý pedofil! A zmrzlina... ha, kvůli tomu by snad po mně nešel skutečně žádný pedofil. Ten jediný problém, proč si ji nedat, byl, že tu žádná zmrzlina k dispozici nebyla. Jen voda, voda, voda, písek, sluníčko a... no dobře. Ale vždyť si mi říkal, že si tě nemám všímat! Pche. Prý že tě mám úplně ignorovat. Jaká nehorázná drzost. A to jen kvůli tomu, že... dobře, lžu. Jak že to bylo přesně?

Vlastně jsem se na něj naštvala. Ano, naštvala! Vždyť on si mě vůbec nevšímal, ale vůbec ne. Co si myslí, dívat se na cizí slečny? ... Ach, no dobře. Každý muž se dívá na ženy. Ale tohle by se mělo zakázat. Víte, pochopila bych, kdyby si kupoval ty... ty... sprosté časopisy, kterou jsou prý že skvělou ukázkou mužských snů. Klidně bych i přetrpěla, kdyby u televize nespouštěl oči s porna. Ano, pochopila bych. A víte proč? Ty dívky, které se totiž pohybují na plátně či potištěném papíru, by můj muž jen tak nedostal. Jenomže ty ženy, co se ochomýtají tady... věříte, jaká žárlivost mnou při těchto chvílích proniká? Když se na ně slastně usměje, popřípadě hned naráz narazí do sloupu... někdy také nevím jestli se mám smát či brečet. Smát se vlastnímu naivnímu snu o dokonalém muži. A brečet... ne, to se mi nechce. Na to jsem nikdy nebyla. Než brečet tak raději spadnout do vířivky smíchu, kde bych se utopiti měla.

Ah... kde jsem to skončila? No ano, proč že ho mám vlastně ignorovat.

V návalu vzteku jsem se prostě a jednoduše... urazila. Jak netypické u mě. A když pohlédnu na svůj věk... 25 let. A pořád se chovám jako malý děcko.

Urazila jsem se a pronesla jsem kruté prohlášení: "Je mi líto, ale takhle to dál nejde. Ode dneška si tě nevšímám. A to do doby, než si ty pořádně všimneš mě." chrlila jsem. Teď, když si vzpomenu na ten svůj tón, je mi z toho zle. Tyhle ty výroky přece pronášejí ty slaďounký panenky, co mají super moderní fáro, nebo ne?

Pohlédla jsem na svoje nehty. Růžové naštěstí nejsou, tak na tom nebudu snad tak strašně.

Po chvíli, co jsem měla zavřené oči a představovala si, jestli se teď na mě dívá, mně něco konečně došlo. Nemůžu na něj být naštvaná navěky. Vždyť přesně na to on čeká. Vyžívá se v mém uraženém výrazu a slavnostně se těší na chvíli, kdy pocítím potřebu být s ním. Bude se mi smát a obejme mě. Ale já už se neurazím, nedokážu být na někoho naštvaná dlouho. Buď to jen chvilkově anebo už na věky.

Vzápětí něco neočekávaného přerušilo tuto krásnou atmosféru. K mým uším doléhaly zvuky bubnů. Hbitě jsem se vymrštila do sedu. Indiáni! Pomyslela jsem si. Ale co blázníš... trklo mi. Nesni, prosím tě, a uvědom si, že možná na nějaké starší kmeny narazíš na některých ostrovech odříznutých od všech blízkých kontaktů, ale tady neuvidíš žádného. Maximálně tak kousek ve městě narazíš na šaška (rozumějme člověka), který se tě v převleku oře bude snažit přesvědčit, abys šla protestovat proti lidem, co nejsou vegetariáni. Ano, Margaret, na takové lidi narazíš. Jen ne na indiány. Což je vlastně i škoda... nepleteš-li se.

Očima jsem zaostřovala do dálky, směrem, od kterého se zvuk bubnů linul. Po chvíli, co si mé oči zvykly na silný odraz světla od písku, jsem si všimla třech mladíků. Dva s sebou táhli velké batohy, a ten uprostřed si notoval do staršího bubnu. Přesně takový ten, jak jsem si představovala ze starších dob... teda, chtěla jsem říct, takové ty bubny, jak to na ně "mastí" ti černoši v Africe. A že to teda umí.

Na oko jsem se usmála. Protože pokud mě mé smysly neklamou, do teď tu byl klid. A jestli má intuice je správná, od teďka tu bude randál. Ano, randál. Bubny prostě nepatří k moři! Ne teď. Teď, kdy naslouchám jeho dechu. Ach ano, přiznávám se. Vůbec ho neignoruju. Vnímám ho každou svou buňkou těla. Moje smysly jsou soustředěny jen a jen na něj. Na jeho vůni, na jeho dech, kterým vnímá vůni léta... Teda zimy. Jen jsme si vyjeli na menší dovolenou, což jsem považovala za výbornou možnost, jak promeškat to ošklivé, bílé - občasně i blátivé - něco.

Bubny utichly a mladíci mířili k nám. A mě v tu chvíli trklo. To mi určitě ten nahoře posílá jako záplatu! Ano. V hlavě se mi rychle rozvíjel plán. A byl zakládán na několika faktorech... Dave. Já, čili Margaret. Tři kluci a jejich buben. Do toho překrásná atmosféra. Ušklíbla jsem se. Říká se, že ženy jsou mrchy. Jenomže já jsem výjimka. Nicméně teď nastala chvíle tu výjimku alespoň na okamžik přerušit. Vždyť žijeme jen jednou...

S kostrbatou elegancí jsem si prohrábla rukou měděné vlasy a opět ulehla na písek. Dávala jsem si pozor, abych byla detailně na jejich obzoru. Vždycky se o mně říkalo, že jsem krásná. Ale pokud tomu tak je, teď musím být krásnější. A já vím proč.

Sundala jsem si své bílé tričko, jež jsem odhodila na batoh. Opět jsem si protřásla vlasy. Dost dobře jsem si uvědomovala, jaké krásné odlesky musí čerstvě barvené vlasy v paprscích slunce vrhat. Musí každého oslovit. A v této chvíli nejenom mého kluka.

Dál jsem jen tak ležela. Postřehla jsem mým okem pokradmu, že kluci si něco šeptají. Z jejich slov jsem zaznamenala slova "pěkná, štíhlá, chtěl bys ji". Ušklíbla jsem se. Třeba by to mohlo stačit... ne, je třeba dohrát hru až do konce.

Kluk začal opět hrát na svůj buben.

Vstala jsem. Až moc nápadně jsem zcela účelně pohlédla na trojku poblíž nás. Usmáli se na mě.

Své kroky jsem směřovala podél břehu až ke skaliskům. Jejich špice se táhly téměř až do oblak, ovládla mě chuť na jeden takový si vylézt. Výstup byl snadný, stačilo přeci jen trochu vyjít od břehu a hnedle támhle jsem mohla bezpečně dojít až k okraji.

Zavřela jsem oči a nechala se slabým vánkem kolébat. Ruce jsem si dala od těla a celým tělem jsem začala vnímat konečně tu volnost. Kdybych udělala krok, padala bych. Mohla bych volně spadnout do moře a nechat se unášet do pohřebních míst anebo bych mohla vzlétnout. Převtělit se v holubici, nechat si narůst perleťová křídla.

Zaklonila jsem hlavu.

A tu jsem uslyšela kroky.

Možná by se mi nohy mé i podlomily a já bych skutečně padla vstříc zemi, nicméně za okamžik mě chytily jeho ruce.

Ruce, které mě už nikdy nehodlají pustit a budou mě držet po celý život.

Zobrazit další články tohoto autora

Zpět na hlavní stranu blogu